Den 24....

Pomalu už začínám rozumět tomu, proč ti blogeři kteří se zúčastnili třistapětašedesátky buď řekli razantní Již nikdy více! ale i proč někteří jeli dál v tom vlaku a pokračovali i další rok.

Někdy to dá práci myslet na to, že mám každý den nějak zhodnotit, nebo vybrat něco co ho charakterizovalo, zvlášť když se nepohybuji moc ve velkých městech, či nejsem každý den někde jinde. A ani událostí které by se tu děly a stály za zdokumentování a uložení do virtuálního alba 365 je jak šafránu. Nejhorší asi je překonat ostych a nebát se vytáhnout foťák i v místech kde je dost lidí kteří vás, zvlášť na vsi nebo na malém městě, znají. V tom je anonymita velkoměst výhodnější. A nosit ho sebou všude kam jdete. Zdá se to jednoduché, vždyť vybrat jeden snímek není nic těžkého.... Samozřejmě, ale je těžké ten správný vůbec udělat. Protože existuje něco čemu se říká autocenzura a to vám dá sakra zabrat. Říká vám to, že tohle ne, tohle možná, tohle? Jsi blázen? A tak něco vybrat je těžké....

Už dva dny mě pronásleduje vidina borůvkového koláče, jaký jsem nejraději jedla o prázdninách. Pěkně vláčné kynuté těsto, na něm borůvky posypané žmolenkou....Dneska jsem se do něj konečně pustila. Borůvky byli sice jen zahradní, za to ještě vylepšené tím, že jsem je podle receptu posypala mletým mákem. A že chutnal svědčí i to, že jak se sešli děti doma, zbývá z něj už jen půlka plechu