Nějak se přistihávám při tom, že mám pocit děsnýho provinění že nekmitám od rána do večera někde v práci. Už jsem tak vycvičená řečma drahé ratolesti o tom, že jen sedím u počítače. Říkám si že po odpracovanejch letech si to i trochu dovolit můžu, pak ale zase začne hlodat červík, když si vezmu jak lehkou práci jsem měla já a co dělá ona. Já si odbyla svých osm hodin a šla jsem dom. Ona má denní a noční a dělá dvanáctky. Měla jsem ovšem druhou směnu doma, rodinu. To ona nezná. Přijde domů a žádné povinnosti jí nečekají, protože je tu maminka která udělá první poslední. Protože nepracuje a fláká se doma u počítače. Jediné okamžiky kdy skučí jak vlk jsou, pokud odjedu na týden či déle na chatu. Pak jí dochází že se musí starat o to, co normálně dělám já. A v ten okamžik zjistí že prostě nestíhá.
Jenže ta moje situace je vykoupená absolutní finanční závislosti na muži, a žebráním o každou korunu na věci každodenní spotřeby o dalších ani nemluvě....Nezná ten pocit nemohoucnosti a ponížení a nesvobody....
a ten upršený den mé náladě tedy moc nepřidal....
Komentáře
Okomentovat
Jsem ráda, že mi zde necháváte své laskavé komentáře